Kdybych mohl, obklopil bych se lidmi, kteří jsou vůči mně milí a přátelští, kteří mají ono pověstné srdce na dlani. S takovými lidmi bych ochotně utvořil svůj národ, ze kterého bych naopak vypudil jakéhokoliv vetřelce, který by se nechoval podle mých představ. Prostě bych rád žil v ideální společnosti, kde bychom si navzájem vycházeli vstříc, kde by panovalo dobro a láska. Ale takovou pravomoc bohužel nemám. K sobě domů si sice mohu zvát jenom ty, kdo mi imponují, za zábavou mohu také chodit jenom s těmi, jež mám v oblibě, ale co se týká národa, oné početné lidské společnosti, ten už si vybírat nemohu.
Tady už musím žít i s těmi, kteří mi nejsou po chuti. A zatímco někdy ty neoblíbené mohu aspoň ignorovat, někdy se jim nevyhnu a musím se zkrátka smířit i s neveselou realitou. A tak jsou mi příjemní lidé, kteří žijí úměrně svým možnostem a jsou s tím spokojení. A mohu jedině skřípět zuby, když registruji, kolik je v mé společnosti naopak parazitů, kteří dokážou jenom brát a k tomu si ještě stěžovat na to, jak je na ně zbytek společnosti zlý, jak jim neumožňuje normálně žít. Jsou tu lidé, s nimiž sdílím názor na lecjaké téma, ale jsou tu i lidé, s nimiž se někdy částečně a někdy i diametrálně názorově rozcházíme.
A kolikrát je mi jenom smutno z toho, jak ti podle mého názoru poblouznění převládají nad rozumně uvažujícími spoluobčany! Jsou tu lidé, které klidně nechám rozhodovat i za mne, protože vím, že něčemu rozumí lépe než já. Ale jsou tu i ti, jimž se podvoluji nanejvýš z donucení, protože vím, že jsou jejich názory scestné. Jsou tu lidé, které mám rád ve své blízkosti, i ti, které nesnesu a vyhýbám se jim. Je to prostě tak. A zřejmě to tak i musí být. Člověk se musí přizpůsobit svému prostředí a třeba se ho svými chabými silami pokoušet změnit k lepšímu. Anebo musí společnost vyměnit za jinou. Což v důchodu plánuji udělat. S nadějí, že je mnou vybraná náhradní společnost v jiné zemi lepší.