Současná krize bydlení bezpochyby vyeskalovala situaci v tomto sektoru. Stále méně lidí si může dovolit byť jen nájem, o vlastním bydlení ani nemluvě. Nelze se tedy divit, že se ozývají hlasy tvrdící, že bydlení by mělo být základním právem člověka. A je pravdou, že toto je skutečně zakotveno v ústavě. Bohužel valná část lidí má poněkud zkreslenou představu o tom, co to vlastně znamená.
Obvykle si představujeme, že stát nám musí poskytnout místo, kde můžeme žít, bez ohledu na naši finanční situaci. To je ve své podstatě ještě přežitek z dob komunismu, kdy byly často byty přidělované. Ukázalo se však, že tento systém je značně neefektivní, a po zavedení volného trhu byl velmi brzy opuštěn. Znamená to tedy, že člověk tím ztratil právo bydlet?
Nikoliv. Rozhodně to totiž neznamená, že každý z nás má nárok na to, aby mu bylo poskytnuto bydliště. Pouze nám říká, že si každý z nás může postavit, koupit či pronajmout dům nebo byt, který je k dispozici, pokud na to má dostatek finančních prostředků. A to, musíme přiznat, se zde dodržuje. Koneckonců i pro realitní kanceláře by bylo špatné, kdyby odmítaly zákazníky například kvůli vzdělání nebo barvě kůže. Zbytečně by se tak připravovaly o klienty a tím i o potenciální zisk.
To zní samozřejmě dobře, ovšem v současné době, jak již bylo řečeno, si může dovolit vlastní bydlení stále méně lidí. To znamená zvýšený počet bezdomovců, kteří nemají úkryt, a tím i vyšší počet mrtvých v zimních měsících, kdy tito lidé zkrátka umrznou, neboť nemají kam jít. Je tedy jasné, že tento problém je nutné řešit. Ale jak?
Pravdou je, že možností mnoho není. Samozřejmě zde máme nejrůznější útulky a noclehárny, které mohou tito lidé využít, avšak ani ty nejsou dostatečné. A vzhledem k tomu, že lidí je stále více, avšak staví se stále méně, je jasné, že se na situaci nic nezmění. Bylo by potřeba, aby tento trh nějakým způsobem reguloval stát. Bohužel, tomu se do toho příliš nechce.